Zákon č. 235/2004 Sb. Zákon o dani z přidané hodnoty

Obecná ustanovení o daňovém přiznání

(1) Daňové přiznání má povinnost podat

a) plátce,

b) identifikovaná osoba,

c) osoba, která není plátcem a které vznikla povinnost přiznat daň, kterou uvedla na jí vystaveném dokladu, a to do 25 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém doklad vystavila, nebo

d) osoba, která není plátcem, které vznikla povinnost přiznat daň podle § 108 odst. 4 písm. h), a to do 25 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém bylo plátcem deklarováno osvobozené dodání zboží do jiného členského státu.

(2) Lhůty podle odstavce 1 nelze prodloužit.

(3) Plátce je povinen podat daňové přiznání i v případě, že mu nevznikla povinnost přiznat daň.

(4) Plátce, který nemá v tuzemsku sídlo ani provozovnu, je povinen podat daňové přiznání pouze za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň nebo povinnost přiznat plnění osvobozené od daně. Nevznikla-li tomuto plátci ve zdaňovacím období povinnost přiznat daň nebo povinnost přiznat plnění osvobozené od daně, nesděluje tuto skutečnost správci daně.

(5) Nevznikla-li identifikované osobě ve zdaňovacím období povinnost přiznat daň, nesděluje tuto skutečnost správci daně.

(6) Plátce nebo identifikovaná osoba, kterým vznikla povinnost podat daňové přiznání ve zvláštním režimu jednoho správního místa, přiznají daň pouze v daňovém přiznání podle § 110zc, a to i pokud se jedná o daň za zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku. To platí i v případě, že povinnost podat daňové přiznání ve zvláštním režimu jednoho správního místa vznikla jejich zprostředkovateli.

(7) Plátce, kterému vznikla povinnost podat daňové přiznání ve zvláštním režimu jednoho správního místa nebo jehož zprostředkovateli vznikla povinnost podat takové daňové přiznání, uvede v daňovém přiznání i základ daně z vybraného plnění, na které byl použit zvláštní režim jednoho správního místa.