Zákon č. 182/2006 Sb. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

(1) Osvobození podle § 414 insolvenční soud dlužníku odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů nebo insolvenčním správcem do 3 let od pravomocného přiznání osvobození podle § 414 vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku.

(2) Osvobození podle § 414 insolvenční soud dlužníku také odejme, pokud v době do vzetí na vědomí splnění oddlužení, nejdéle však do 3 let od pravomocného přiznání osvobození,

a) dlužník závažným způsobem porušil nebo opakovaně porušuje povinnost součinnosti podle § 412 odst. 2, nebo

b) vyjdou najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením byl sledován nepoctivý záměr.

(3) Přiznané osvobození zaniká, byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o přiznání osvobození podle § 414 pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jinak poškodil věřitele.

(4) Zánik osvobození podle odstavců 1 a 3 se nevztahuje na pohledávky věřitelů, kteří se sami účastnili podvodných jednání s dlužníkem nebo nedovolených výhod; o tom musí být rozhodnuto výrokem usnesení.

(5) Odvolání proti rozhodnutí vydanému podle odstavců 1, 3 a 4 může podat pouze dlužník a věřitel, jehož se zánik osvobození týká. Odvolání proti rozhodnutí vydanému podle odstavce 2 může podat pouze dlužník.